Kinař*ka měsíce: Jaroslava Kolibačová | Edison Film Hub
Jaroslava je vynikající kinařka se zkušenostmi z multikina i klasického jednosálového provozu, která patří mezi nejvýraznější osobnosti současné kinařiny. V současné době vede Edison Film Hub a stojí za velkým množstvím kurátorovaných cyklů, besed a kulturních eventů. Její kinařská cesta je podnětná a inspirativní, stejně tak její přístup k živému programování, které nestojí jen na filmech, ale také na hostech, které je rámují. Jaroslava je také novou českou ambasadorkou prestižní LUX Audience Award.
Jméno: Jaroslava Kolibačová
Pozice: Manažerka kina
Město: Praha
Kino: Edison Filmhub
Počet sálů: 1
Počet míst: 75 (s přístavky 90)
Jak jsem se dostala ke kinařině?
Ke kinům jsem se dostala vlastně trochu náhodou. Během studií Teorie a dějin dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci jsem začala brigádničit v multiplexu Premiere Cinemas. Nakonec jsem tam zůstala pět let a prošla jsem si snad úplně vším – od uvaděčky přes pokladní až po supervizorku. A přiznám se, že se mi občas ještě zasteskne po vůni čerstvě připraveného popcornu. Právě tam jsem se do kinařiny zamilovala. Byla to obrovská škola – naučila jsem se komunikovat s distributory i se zaměstnanci, řešit každodenní provoz a hlavně přemýšlet o filmech nejen jako studentka filmové vědy, ale také očima běžného diváka. To je zkušenost, kterou dodnes čerpám ve své práci v Edison Filmhubu.
Když jsem byla na vysoké škole, vůbec by mě nenapadlo, že se z brigády stane moje vysněná práce. O to větší radost mám, že dnes Katedra divadelních a filmových studií zařazuje do výuky také seminář věnovaný kinařině. Myslím, že je skvělé ukázat studentům, že za kinem nestojí jen filmy samotné, ale i spousta lidí, kteří se starají o to, aby se dostaly k divákům.
Co tě na téhle práci baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?
Nejvíc mě baví vymýšlet nové eventy a procházet archivy distributorů, abych objevila filmy, které stojí za to znovu představit divákům. Nejčastěji sahám do katalogu Film Europe, odkud vytahuji své oblíbené tituly a zařazuji je do programu. Právě to mě na Edisonu baví nejvíc – že jsme se nevydali cestou být jen obyčejným kinem, ale snažíme se divákům nabídnout něco navíc. Ať už jsou to debaty, tematické úvody nebo speciální doprovodný program. Debaty si téměř nikdy nenechám ujít a po projekci si pak sama moc ráda povídám s diváky. Zajímá mě, jak film vnímali, co je zaujalo a jaký na něj mají názor. Jejich zpětná vazba je pro mě nesmírně cenná.
Nejtěžší je pak všechno zkoordinovat tak, aby do sebe jednotlivé části zapadly a celý večer proběhl přesně tak, jak má.
V čem vnímáš kino jako důležité?
Pro mě je kino neodmyslitelnou součástí celkového filmového zážitku – nejen toho audiovizuálního, ale i společenského. Právě spojení velkého plátna, sdílených emocí s ostatními diváky a atmosféry sálu vytváří něco, co se doma jen těžko nahrazuje. Mám ráda ten pocit, kdy se nechám vtáhnout do filmu a na dvě hodiny úplně zapomenu na okolní svět. Zároveň kino vnímám jako důležitý vzdělávací prostor. Filmy dokážou otevírat nejrůznější společenská, historická nebo osobní témata a přirozeně vybízejí k diskuzi. Právě to mě na nich fascinuje – že dobrý film nekončí závěrečnými titulky, ale pokračuje v rozhovorech, které po projekci vznikají.
Jaký je první film, který jsi viděla v kině?
Na svůj úplně první film vzpomínám z malého kina v Želatovicích, kam jsme chodili se školkou. Promítal se tehdy Bambi. První návštěvu kina, kam jsem si koupila lístek, bylo na projekci filmu Zamilovaný profesor 2 v kině Hvězda v Přerově.
Jaký je tvůj nejsilnější zážitek spojený s kinem?
Mým asi nejsilnějším zážitkem byla debata s americkým střihačem Jayem Rabinowitchem, kterou jsme v Edisonu pořádali ve spolupráci s FAMU. Jsem totiž velkou fanynkou Jima Jarmusche a Jay stál jako střihač u řady jeho nejlepších filmů – Noc na Zemi, Ghost Dog – Cesta samuraje, Kafe a cigára nebo Mrtvý muž, který jsme před samotnou debatou promítali. Rozhovor vedl filmový kritik Aleš Stuchlý, který s Jayem probral nejen jeho bohatou kariéru a dlouholetou spolupráci s významnými režiséry, ale také práci na filmu Requiem za sen. Právě ten podle mě patří k filmům, které zasáhnou snad každého diváka a jen tak se na něj nezapomíná.
Pro mě ale největším zážitkem nebyla ani samotná debata. Díky tomu, že dorazil s předstihem, jsme si spolu mohli sednout před Edison na pivo a cigáro a jen tak si povídat o filmech a New Yorku.
Jaké je tvé nejoblíbenější kino, mimo tvého?
Mým nejoblíbenějším kinem je Bio Oko na Letné. Když jsem ještě nebydlela v Praze, téměř každá moje návštěva města zahrnovala zastávku právě tam – ať už na film, nebo jen na drink. Tahle láska mi zůstala dodnes. Moc ráda tam chodím na filmy, protože mají skvěle sestavený program a často uvádějí tituly, které v Edisonu nepromítáme. Navíc je to pro mě místo, kde se pravidelně potkávám s přáteli. Je to zkrátka kino, do kterého se vždycky ráda vracím.
Akce, na kterou jsi nejvíc hrdá?
Nejvíce pyšná jsem na cyklus němých filmů s živou hudbou, který jsem si v Edisonu prosadila. Upřímně jsem tehdy trochu doufala, že si najde své diváky, ale nečekala jsem, jak krásně se uchytí. Dnes patří mezi velmi oblíbené projekty a už dvakrát jsme díky němu uspořádali přehlídku Tiché noci – během pěti dnů uvádíme sedm projekcí němých filmů s živým hudebním doprovodem.
Na tomto projektu mě nejvíce baví propojení filmu a hudby. Hudebníky vybírám napříč žánry a každý z nich dokáže stejnému filmu vtisknout úplně jinou atmosféru a emoci. Je fascinující sledovat, jak živá hudba dokáže změnit vnímání filmu a vytvořit pokaždé jedinečný zážitek. A musím přiznat, že pokaždé, když vidím v programu jiného kina němý film s živou hudbou, hned zpozorním, koukám, kdo ho dělá, a v duchu jim fandím. Mám velkou radost, že se tento typ projekcí stále více objevuje a že si k němu nachází cestu další kina i diváci.
Jaký je tvůj nejkurióznější zážitek z provozu?
První spolupráce s FAMU byla s velikánem maďarského filmu Bélou Tarrem, který k nám přijel na masterclass. Tehdy jsme sehnali jeho film Zatracení a po projekci následovala debata s diváky. Bylo to krátce po pandemii, kdy kina ještě fungovala s přísnějšími pravidly, ale zájem byl obrovský. Vymyslela jsem tehdy podle mě skvělý plán – protože kapacita sálu byla omezená, chtěla jsem debatu přenášet do kavárny, a to jak obrazem, tak zvukem, aby o ni nepřišli další fanoušci.
Béla Tarr měl ale samozřejmě vlastní představu. Nejdříve odmítl tlumočníka, protože přece všichni umíme anglicky, a vzápětí odmítl i mikrofon. Následoval tak trochu hrdinský výkon v sále, kde jsme se snažili vše zkoordinovat za pochodu, za pomoci nadšených fanoušků, kteří mu chtěli být co nejblíž. A když už se vše podařilo a přesunuli jsme se do kavárny na sklenku vína, přišla další výzva – Béla si chtěl zapálit cigaretu. Takže jsme nakonec řešili, jak dostat Bélu Tarra ven z kavárny. I tak ale zůstává tato návštěva jednou z těch vzpomínek, na které se v kině nezapomíná.
Edison Film Hub, Jeruzalémská 1321/2, 110 00 Nové Město, Praha 1
