Kinař*ka měsíce: Tomáš Vyšinský

Tomáš Vyšinský patří mezi klíčové osobnosti českého kinařského světa. Výrazně se zasloužil o zavedení oboru Promítač/promítačka digitálního filmu do Národní soustavy kvalifikací, stojí za komplexními promítačskými kurzy a především — miluje film a vše, co k němu patří. Tomáš je všestranným technikem, promítačem i pedagogem, který dlouhodobě pečuje o zvyšování kvalifikace pracovníků v oboru. V současné době ho pravděpodobně potkáte v kabině pražského IMAXu, kde promítá letní hit Odyssea. Kým jiným naši novou sekci článků odstartovat?

Jméno: Tomáš Vyšinský
Pozice: IT manager, lektor, promítač, audiovizuální technik
Kde promítám: aktuálně IMAX (70mm) a Kino Panská, dříve Kino Světozor, Kino Aero a mnoho letních kin a filmových festivalů

Jak ses dostal ke kinům?

Bylo to na Střední průmyslové škole sdělovací techniky (Panská). Vzhledem ke své vášni k elektronické hudbě jsem se vydal na studium audiovizuální techniky. V třetím ročníku jsme se mohli přihlásit do promítačského kurzu. Neváhal jsem. Do té doby jsem vlastně ani neměl moc ponětí o tom, jak to v kině technicky chodí. Kurz tehdy vedl Milan Skříčka, syn renomovaného odborníka Metoděje Skříčky, který je autorem nespočtu publikací zejména o úzkém filmu. Vyprávěl nám příběhy o filmové technice, jak se dělají filmové triky, jak se film vyvolává, jak fungují promítací stroje… Bavilo mě to, fascinovalo mě to kouzlo, jak se z obrázků udělá plynulý pohyb. A vlastně jsem toho taky chtěl vědět tolik jako Milan.

Promítat 35 mm jsme se měli naučit až v praxi v kině, byť tou dobou (2013/14) již digitalizace v kinech zanechala mocný šrám. Už ve čtvrťáku jsem si našel první brigádu v Kině Světozor, kde jsem se sice 35 mm moc promítat nenaučil, protože příležitosti takřka nebyly, zato jsem se zde podrobně seznámil s digitální projekcí. Ihned po maturitě jsem se ve škole nabídl, že bych měl nápad kurz o digitální projekci rozšířit. Tři roky jsem přednášel jen čtyři lekce ročně o digitálu, posléze jsem od pana ředitele dostal nabídku kurz vést a učit tak i její analogovou část. Vzhledem k tomu, že jsem z důvodu mizivé praxe krátce předtím jednu filmovou kopii poškodil, rozhodl jsem se, že nabídku přijmu a že kurz od základu zmodernizuji. Zavedl jsem povinné individuální praxe ve školní promítací kabině, kde dvojici „XBéček“ máme, aby každý student dokázal s filmem vhodně manipulovat a nepoškodil jej. Také jsem překopal osnovu, vytvořil online studijní materiály, výuková videa a nějak se to celé rozběhlo…

Co tě na téhle práci baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?

Baví mě na ní to, že výsledkem mojí práce je zprostředkování radosti. A také to, že je to práce sice pro lidi, ale vlastně skoro bez lidí. 🙂

Nejtěžší je asi neustálá pečlivost. Na nic nezapomenout, vše zkontrolovat, přemýšlet tři kroky dopředu, rychle a v klidu se rozhodovat. Promítačovi totiž plyne čas jinak než divákovi v sále. Důležité je proto předcházet chybám a když už nastanou, tak je umět rychle vyřešit.

V čem vnímáš kino jako důležité?

Kino je místo kultury, kde se odehrávají příběhy. Je to prostředek ke společenskému životu. Rád uvádím příklad. Špatnou komedii si sám v obývacím pokoji moc neužijete, ale když na ní jdete do kina s partou kamarádů, má to najednou úplně jiný rozměr! Z technického pohledu je kino profesionálním prostorem určeným k prezentaci audiovizuálních děl. Málokdo má doma špičkovou audiovizuální techniku a málokdo zvládne místnost přizpůsobit tak, aby si v něm projekci užil s dostatečnou kvalitou.

Jaký je první film, který jsi viděl v kině?

To si pamatuji naprosto přesně. Psal se rok 2001, bylo mi 5 let, já miloval Pokémony a máma mě tehdy vzala do pražské Galaxie, kde k nám konečně dorazil film Pokémon: První film (2001). Prý jsem se od filmu celou dobu neodlepil očima.

Nejsilnější zážitek spojený s kinem?

To asi když jsem s kamarádem Jakubem Kůsem v prostorách školy založil provoz kina pro veřejnost (Kino Panská). V rámci uzavřené premiéry jsme promítali Trhák (1980). Odpromítal jsem si to sám. Lidi se v průběhu filmu smáli, a na mě dopadla taková silná příjemná emoce, že jsem na mapu přivedl nové kino.

Jaká jsou tvá nejoblíbenější kina?

Musím uznat, že s odpovědí na tuhle otázku jsem strávil nějaký čas. Každé kino má svoje kouzlo. Baví mě také nestandardní kina, ať už technicky nebo vzhledově. Krásný kinosál má pražská Lucerna a kousek od ní i hotel Ambassador. Velkorysý butikový sál má pražské Kino Přítomnost. Svou dochovanou a citlivě modernizovanou architekturou mě zase poutá Kino Luna v Českém Krumlově a Biograf Český ráj v Jičíně. Za filmem ale chodím nejčastěji asi do Kina Aero. Kromě toho, že ho mám kousek, se mi také líbí i jeho genius loci.

Z čeho všeho umíš promítat?

Opomeneme-li digitální projektory, kterých jsem poznal opravdu spoustu, nejzkušenější jsem s prací s Meo 5 XB, o které pečuji i v rámci školní promítací kabiny. Plně ovládám také 70mm promítací stroj IMAX GT 3D 15/70, 16mm promítací stroj Meoclub 16 (všechny varianty) a 8mm Meopta AM8. Po chvíli připomenutí bych zvládl i další, do kterých jsem jen párkrát zakládal, jmenovitě Meopton IV, Kinotony, Ernemanny a určitě i další.

V čem se, z hlediska promítače nebo diváka, jednotlivé formáty liší?

Digitál je standard, na který už je většina společnosti zvyklá. Kvalita projekce již není ovlivněna kvalitou média, ale kvalitou technologie, která film promítá. Klasická filmová projekce má oproti tomu svého ducha. Obraz je živý, tvořený zrnem, barevností a jasem novější filmové kopie promítané seřízenými stroji často předčí i digitál. Projekce je závislá na práci promítače. Každá chyba zanechá na filmu svůj šrám. Oproti digitálu se může zdát, že světlá místa obrazu vlivem zatemňování průchodu světla trochu poblikávají, je to ale vlastnost filmové projekce.

Z hlediska formátů – 16 mm je formát, který našel uplatnění zejména v klubových kinech. Pro promítače i diváka je to zážitek. Nic nenahradí atmosféru letní venkovní projekce z Meoclubu. 35 mm je zlatý standard, na který byly filmy natáčeny dlouhá desetiletí. Divák si užije dostatečnou kvalitu obrazu srovnatelnou s rozlišením 4K, promítač zase přiměřeně dlouhou přípravu a manuální kontrolu filmové kopie. To standardní „sedmdesátka“ je na přípravu pracnější. Bez kontrolní projekce se díky anarchii ve zvukových formátech, degradací původních magnetických stop a potřebě titulkování většina představení častokrát ani neobejde. Zato divák získá fantasticky velký a širokoúhlý obraz, který vás vtáhne do děje. 70 mm promítaných horizontálně, tedy IMAX, je ještě o třídu výš. Manipulace s kopií je nejnáročnější – zásilka váží k 400 kilogramům. Jakmile je vše rozbaleno, kopie převinuta na talíř plotru, v procesoru připravena zvuková stopa a v titulkovacím procesoru nahrány titulky, po jedné kontrolní projekci, kdy se ověřuje zejména vzájemná synchronizace, je hotovo. Se 70mm filmovou kopií formátu IMAX se v rámci projekce díky její velikosti manipuluje velmi dobře a samotná technologie projektoru, která je oproti ostatním formátům odlišná, je hodně intuitivní, takřka znemožňující udělat chybu. Divák si užije ohromující zážitek – obraz ve formátu 1:1,43 s odhadovaným rozlišením pohybujícím se okolo 18K, promítaný na promítací plochu 20 x 25 m. Je to vrchol filmové technologie.

Jaký formát máš nejraději?

Největší radost mám pokaždé, když jede 70mm film v IMAXu. Ale promítat divákům 35mm film pěkně díl po dílu s ručním prolínáním si také hodně užívám!

Na jakou akci jsi nejvíc hrdý?

Živé vzpomínky mám na zakončovací ceremoniál MFDF Ji.hlava v roce 2023. Souvisí to s technickou produkcí. Režisér si vymyslel koncept „live cinema“, tedy živou moderaci, při které na jevišti pobíhají kameramani s ručními kamerami. Signál z kamer přijímají bezdrátové přijímače a ve střižně, která je umístěna viditelně hned pod jevištěm, stříhá obrazy střihačka. Vedle jsem seděl já, odbavoval předtočený obsah a výstupní signál posílal jednak do projektoru, který takový live střih promítal za moderátory a pak i do přenosového vozu České televize. Celou tuto estrádu snímaly ještě tři samostatné televizní kamery. Jako vedoucí technické produkce jsem měl na starosti návrh celého audiovizuálního řetězce. Týdny dopředu jsme zkoušeli různé typy kamer, vybírali střižny, baťůžky pro kameramany, prováděli testovací zapojení. Kalkuloval jsem všechna zpoždění, abych ho eliminoval na naprosté minimum. Na obhlídce před akcí vyjádřil producent ČT velmi velkou skepsi k celému uspořádání, ale po akci za mnou přišel společně s vedoucím přenosového vozu a pogratulovali mi, že to bylo naprosto bezproblémové.

Nejkurióznější/nejvtipnější zážitek z provozu?

Napadá mě třeba, jak jsme si s dřívější ředitelkou Kina Aero házeli v sále frisbeečkem, abychom trefili pavučinu, která visela kolmo z vysokého stropu uprostřed sálu a stínila obrazu. Z IMAXu mám zase historku, jak jsme si při příchodu diváků během jedné z prvních projekcí Oppenheimera s kolegou všimli černého pasažéra. Dívka proklouzla bez vstupenky a tísnila se skrčená pod sedačkami vedle party kamarádů, kteří na ni hodili své mikiny, aby nebyla vidět. Shora z kabiny je do sálu ale krásný výhled a spatřili jsme ji přesně v okamžiku, kdy od kamarádky dostávala napít. Vzhledem k ostatním platícím jsme museli nekalost nahlásit. Znamenalo to přerušení projekce trailerů a vyvedení dívky ze sálu.

Střední průmyslová škola sdělovací techniky Panská 856/3

IMAX, Cinema City Flora, OC Flora