Od slovenských kin k brněnské debatě: kultura a chleba nejsou zdarma

Na návštěvě u slovenských kinařů

Jako host jsem se zúčastnil valné hromady slovenského Združenia prevádzkovateľov kín (ZPK). Na Slovensko jsem se rád vrátil — setkání jsem navštěvoval už v předchozích letech společně s bývalou předsedkyní APK Míšou Sekerášovou.

Bylo příjemné znovu potkat slovenské kolegy a popovídat si o tom, co jejich kina těší i trápí. Ukázalo se, jak jsme si podobní, ale zároveň v čem se naše zkušenosti liší: od jinak nastaveného podnikatelského prostředí až po odlišnou síť kin, a především stav menších kin na Slovensku.

Ze setkání jsem tentokrát musel odjet o den dříve, abych se připravil na své vystoupení v brněnských City Talks, kam jsem byl pozván jako panelista. Ze slovenských kin jsem se tak přesunul k širší debatě o kultuře, městech a jejím financování.

City Talks: kultura a chleba nejsou zdarma

Kinařky a kinaři, tentokrát krátké ohlédnutí za setkáním, kde se sice mluvilo především o živé hudbě, ale řada témat byla blízká i našemu oboru. Dne 1. října jsem se v Brně zúčastnil konference City Talks a její závěrečné panelové diskuze „České modely, různá měřítka“. Ta nabídla prostor pro zkušenosti s podporou kultury v různě velkých obcích, městech a regionech.

Mé hlavní téma bylo financování. Konkrétně to, jak kulturní akce (ale i provoz divadel a kin) neopírat pouze o veřejné prostředky, ale hledat také další výnosy. S oblibou říkám: „Kultura a chleba nejsou zdarma.“ Akce s volným vstupem nejsou bez nákladů, jen je za návštěvníka hradí někdo jiný, a navíc vytváří pak celoročně dojem, že za kulturu se platit nemusí.

Prezentoval jsem naši zkušenost s městským festivalem Orlická brána. Zavedení vstupného nám hned napoprvé pokrylo téměř dvě třetiny nákladů na festival. Získali jsme tak vlastní příjem, který výrazně snížil potřebu financování z veřejných prostředků. Tento příklad navíc nezůstal bez odezvy: inspirovali se jím v Chocni, kde úspěšně zavedli vstupné na některé dosud bezplatné akce.

Nezůstalo ale jen u hudby a festivalů. Zmínil jsem svou další práci v Asociace provozovatelů kin (APK) a Státním fondu audiovize (SFA). Do debaty o financování kultury jsem tak přinesl i kinařskou perspektivu, zkušenost z oboru, kde je vstupné přirozenou součástí provozu, ale zároveň se zabýváme otázkami veřejné podpory a dlouhodobé udržitelnosti.

Nejde mi o to, aby veřejná podpora kultury zmizela, ani o to, aby se každá kulturní akce musela sama zaplatit. Za důležité ale považuji hledat rozumnou kombinaci veřejných prostředků, vstupného a dalších příjmů. A také otevřeně vysvětlovat, že kvalitní kulturní program má svou hodnotu a že příspěvek návštěvníka pomáhá jeho realizaci.

Pro nás kinaře není placený vstup nic neobvyklého. U městských slavností a festivalů však může být přechod od vstupu zdarma ke vstupnému výraznou a žádanou změnou. Právě proto má smysl sdílet konkrétní zkušenosti: ne jako univerzální návod, ale jako příklad, že i zavedený způsob financování lze přehodnotit.

Z Brna si tak odnáším především přesvědčení, že vedle otázky „kolik na kulturu přispěje město?“ stojí za to položit i druhou: „jaké příjmy dokážeme pro její uskutečnění získat sami?“

Daniel Kubelka